Švédsko, léta Páně 1990. Zlomový to rok pro zdejší na výsost specifickou deathmetalovou subkulturu. Po bohaté sklizni v podobě desítek nejrůznějších demo záznamů z konce let osmdesátých konečně přicházejí na svět první zásadní full-length kolekce: ENTOMBED vydávají stylotvorný milník „Left Hand Path“, CARNAGE neméně podstatnou sbírku „Dark Recollections“ a již tenkrát „jiní“ TIAMAT zase pro změnu debutují prostřednictvím „Sumerian Cry“.

Stejným datem výroby však disponovala i jedna další, dnes již zcela zapomenutá nahrávka. Ač zčásti stvořena v tehdejší vývojové laboratoři číslo jedna, tedy ve studiu Sunlight, vypučela tak trochu bokem, mimo hlavní stylový proud. Nutno podotknout, že za ní stála navýsost zajímavá trojice osobností, a sice sám Tomas Lindberg (samozřejmě budoucí předák AT THE GATES, v té době ještě působící pod pseudonymem Goatspell), Alf Svensson (rovněž AT THE GATES) a Kristian Wåhlin (pod krycím jménem Necrolord později vejde ve známost hlavně jako autor bezpočtu zásadních coverů). Řeč je o okrajovém seskupení GROTESQUE a jejich jediném EP „Incantation“. Právě tahle deska, šířící kolem sebe nečistý odkaz starých HELLHAMMER, SLAYER nebo BATHORY, je prvním věrozvěstem švédského black/death metalu, jednoho z mnoha subžánrů, které sebou skandinávská deathmetalová revoluce přinesla.

Velmi podobnou filosofií jako GROTESQUE disponovali toho času i Joakim Sterner a David Parland (R.I.P.), kteří plně oddáni vizi tvořit „temnější“ formu death metalu, než bylo v té době obvyklé, společně zakládají kapelu NECROPHOBIC (kdo hádá, že název odkazuje na třetí položku thrashového slabikáře „Reign In Blood“ od SLAYER, hádá správně). Hned jejich debutové album bylo trefou do černého, druhého srpna 1993 vydávají pod dohledem Black Mark Production kultovní sbírku „The Nocturnal Silence“ a nevědomky tak pokládají jeden ze třech základních stavebních kamenů švédského black/death metalu. Pro úplnost dodejme, že těmi dvěma dalšími byly „In The Forest Of The Dreaming Dead“ od UNANIMATED a samozřejmě památný klenot „The Somberlain“ od budoucích žánrových králů DISSECTION.

NECROPHOBIC jako jedni z mála vytrvali až do dnešních dnů, jejich kariéru za tu dobu ozdobilo celkem šest řadových záznamů, přičemž každý z nich můžeme bez větších diskusí zařadit do zlatého stylového fondu. Ostatně, není se čemu divit, Švédové totiž vždy měli ve svém středu skutečně kreativní osobnost na pozici hlavního skladatele. Na prvních dvou záznamech exceloval již zmíněný David Parland a od „The Third Antichrist“ počínaje přebral dirigentskou taktovku neméně talentovaný Sebastian Ramstedt, pod jehož vedením NECROPHOBIC později nahráli i „Hrimthursum“, vrcholnou to desku své bohaté kariéry.

Pokud pozorně sledujete dění okolo kapely, jistě velmi dobře víte, že před dvěma lety Sebastian Ramstedt řady NECROPHOBIC nadobro opustil, stejné rozhodnutí navíc učinil i Johan Bergebäck, jenž rovněž čas od času přispíval svou troškou do pomyslného skladatelského mlýna. Náhrada na sebe ale nenechala dlouho čekat, Joakim Sterner totiž přizval ke společnému stolu velezkušenou dvojici starých deathmetalových kozáků, a sice Roberta Sennebäcka a Fredrika Folkareho. Pro nejslabší žáky dodejme, že Sennebäckův podpis nesou zásadní kolekce s logem DISMEMBER a ten Folkarův zase pro změnu najdeme pod všemi deskami UNLEASHED s datem výroby rokem 1996 počínaje. Pro úplnost je však nutno podotknout, že první jmenovaný již v současné době není členem kapely. Klíčová otázka před emisí dlouho očekávaného sedmého řadového alba NECROPHOBIC tedy zněla poměrně jasně: dokáže zasloužilý kytarový solitér Fredrik Folkare plnohodnotně nahradit sehraný tandem Ramstedt / Bergebäck? Již první předskokan „Womb Of Lilithu“, singl „Splendour Nigri Solis“, odpověděl, že to půjde jen částečně.

Vlastně se to dalo tak trochu očekávat, v řadách UNLEASHED sice Folkare stojí za velmi slušným materiálem (vzpomeňme třeba na „Midvinterblot“), nicméně na druhou stranu je dobré zmínit, že se tak děje v rámci přísně konzervativní kapely, disponující navíc limitovanou škálou výrazových prostředků. Zatímco UNLEASHED sekají své položky v průměrných intervalech něco přes tři minuty, NECROPHOBIC se na posledních albech pravidelně potýkali i se stopáží více než dvojnásobnou. A se skladatelem formátu Sebastiana Ramstedta v zádech nemohla tato snaha končit jinak než úspěchem. Jinými slovy, u UNLEASHED hledáme a často i nacházíme velmi slušný standard bez výraznějších kvalitativních výkyvů, od NECROPHOBIC očekáváme špičkový žánrový produkt a celkově mnohem větší „art“.

Největším problémem nové desky je její neúnosná délka, „Womb Of Lilithu“ totiž natahuje svého posluchače jako na skřipci celých 68 minut. Je na místě přiznat, že arzenál nápadů, který se seveřanům tentokráte podařilo nashromáždit, na solidní pokrytí takto náročného hracího času úplně nestačí. Tento fakt se samozřejmě nejvíce projevuje během delších skladeb typu „Black Night Raven“ nebo „Infinite Infernalis“, kde můžeme doslova v přímém přenosu sledovat, jak Švédům pomalu ale jistě dochází dech. Nepamatuji si, že bych při poslechu jakéhokoli jiného alba NECROPHOBIC zažíval takto rozporuplné pocity. Nicméně seveřané se snaží nejslabší skladatelskou chvilku své kariéry dobře maskovat, na scénu tak přicházejí atmosférické vsuvky (ne vždy je to ale ku prospěchu věci), nejrůznější intra a outra, často se dočkáme nějakého toho slušivého „chorálu“, a aby toho náhodou nebylo málo, v „Opium Black“ vyrukuje hostující vokalista Pasi Koskinen (ex-AMORPHIS) s čistým zpěvem. I Fredrik Folkare se svou kytarou se činí seč může, melodie servíruje sice chytlavé, leč poněkud průhledné, sóla sice přehledná, leč na druhou stranu okatě strukturovaná. Je až příliš jasně znát, že „Womb Of Lilithu“ schází Ramstedtova kytarová komplexita, a co je snad ještě více citelnější, i opravdu výrazné riffy. Jistě, „Astaroth“, „Matanbuchus“ ani „Asmodee“ nejsou v tomto ohledu vůbec slabí reprezentanti, ovšem i přesto nás nutí k nostalgické vzpomínce na památné časy „Revelation 666“, „Morningsoul“, „Shadowseeds“, „The Crossing“ nebo „Eternal Winter“. Cožpak o to, Fredrik Folkare se pokouší o pestrost, snaha doslova tryská z každého tónu jeho nástroje, rozděluje melodie kde může, šperkuje sóla, nicméně jeho hra občas působí dost fragmentovaně, bez jasně definované koncepce. Pro srovnání se stačí zaposlouchat do dřevní kolekce „Bloodhymns“, jenž disponuje desítkou jasně zapamatovatelných a dostatečně diverzifikovaných kompozic nepostrádajících hlavu ani patu. To na „Womb Of Lilithu“ se jednotlivé skladby slévají do sebe a nebohý posluchač mnohdy vlastně ani neví, jaká že to položka mu momentálně okupuje přehrávač. Na závěr tohoto poněkud nešťastného odstavce více méně věnovaného instrumentálním dovednostem současných členů NECROPHOBIC ještě konstatuji, že svým výkonem mě příliš nepotěšil otec zakladatel, Joakim Sterner, který své představení ve stínu bicí soupravy proměnil v hodně jednoduchou, pomalu až údržbářsky pojatou práci.

Naopak vysoký kredit si dokázal uchovat za mikrofonem tradičně skvělý Tobias Sidegård, jenž ze svého rukávu navíc vytáhl i bonus v podobě několika zajímavých rejstříků (viz. skoro chytlavé nápěvy v „Asmodee“, „Astaroth“ nebo „Marquis Phenex“). Špatnou zprávou je, že ani Tobias Sidegård již není členem NECROPHOBIC, neb momentálně dlí za tučnými zdmi věznice - důvodem jeho nedobrovolné stáže je bohužel domácí násilí. Alespoň bude mít dost času na zpytování svědomí a snad i na pečlivé studium okultního Lemegetonu, ze kterého dozajista bohatě čerpal při sepisování nejednoho textu na „Womb Of Lilithu“.

Otázka je, co bude s NECROPHOBIC dále. Současná sestava se zúžila na pouhé trio statečných: Sterner / Friberg / Folkare. V budoucnu bude tedy nezbytné obstarat nového frontmana, a to vzhledem k Sidegårdově charismatu nebude práce z kategorie nejlehčích. Vítanou vzpruhou by dozajista bylo i anganžování dalšího člena na pozici rytmického kytaristy, jenž by eventuelně pomohl pozvednout poněkud pošramocený skladatelský potenciál kapely. Nedá se nic dělat, po čtyřiadvaceti letech existence mají NECROPHOBIC před sebou celou řadu nečekaných výzev, jsem velmi zvědav nakolik úspěšně se s nimi dokážou popasovat. Nechci malovat čerta na zeď, ale momentálně nemají našlápnuto zrovna k růžovým zítřkům...